The Raven was translated into Czech at least 16 times. Here are attempts to replicate some of those translations by different Large Language Models. Only the first 6 stanzas were used.

Havran: Šestnáct českých překladů - Alois Bejblík | Databáze knih

</aside>

Prompt

Translate this into Czech

**The Raven**

By Edgar Allan Poe

Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary,
Over many a quaint and curious volume of forgotten lore—
While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping,
As of some one gently rapping, rapping at my chamber door.
“’Tis some visitor,” I muttered, “tapping at my chamber door—
Only this and nothing more.”

Ah, distinctly I remember it was in the bleak December;
And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.
Eagerly I wished the morrow;—vainly I had sought to borrow
From my books surcease of sorrow—sorrow for the lost Lenore—
For the rare and radiant maiden whom the angels name Lenore—
Nameless here for evermore.

And the silken, sad, uncertain rustling of each purple curtain
Thrilled me—filled me with fantastic terrors never felt before;
So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating
“’Tis some visitor entreating entrance at my chamber door—
Some late visitor entreating entrance at my chamber door;—
This it is and nothing more.”

Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer,
“Sir,” said I, “or Madam, truly your forgiveness I implore;
But the fact is I was napping, and so gently you came rapping,
And so faintly you came tapping, tapping at my chamber door,
That I scarce was sure I heard you”—here I opened wide the door;—
Darkness there and nothing more.

Deep into that darkness peering, long I stood there wondering, fearing,
Doubting, dreaming dreams no mortal ever dared to dream before;
But the silence was unbroken, and the stillness gave no token,
And the only word there spoken was the whispered word, “Lenore?”
This I whispered, and an echo murmured back the word, “Lenore!”—
Merely this and nothing more.

Back into the chamber turning, all my soul within me burning,
Soon again I heard a tapping somewhat louder than before.
“Surely,” said I, “surely that is something at my window lattice;
Let me see, then, what thereat is, and this mystery explore—
Let my heart be still a moment and this mystery explore;—
’Tis the wind and nothing more!”

Plain translation

Havran Od Edgara Allana Poea

Jednou v půlnoci ponuré, když jsem přemítal, slabý a unavený,
nad mnoha podivnými a zvláštními svazky zapomenutých nauk—
zatímco jsem dřímal, téměř usínal, náhle se ozvalo zaklepání,
jako by někdo jemně ťukal, ťukal na mé dveře.
„To je jen návštěvník,“ zamumlal jsem, „ťuká na mé dveře—
jen to a nic víc.“

Ach, jasně si pamatuji, že to bylo v pochmurném prosinci;
a každé umírající uhlí zanechávalo na podlaze svůj přízrak.
Dychtivě jsem si přál zítřek;—marně jsem se snažil vypůjčit
z knih úlevu od svého smutku—smutku po ztracené Lenore—
po vzácné a zářivé dívce, kterou andělé nazývají Lenore—
bezejmenná zde navždy víc.

A hedvábné, smutné, nejisté šustění každého purpurového závěsu
mě vzrušovalo—naplňovalo mě fantastickými hrůzami, jaké jsem nikdy předtím necítil;
takže nyní, abych utišil tlukot svého srdce, opakoval jsem:
„To je jen návštěvník, který prosí o vstup na mé dveře—
nějaký pozdní návštěvník, který prosí o vstup na mé dveře;—
to je ono a nic víc.“

Brzy má duše zesílila; váhajíc již déle ne,
„Pane,“ řekl jsem, „nebo paní, upřímně vás prosím o odpuštění;
ale faktem je, že jsem spal, a tak jemně jste přišli ťukat,
a tak slabě jste přišli klepat, klepat na mé dveře,
že jsem si nebyl jist, zda vás slyším“—zde jsem široce otevřel dveře;—
temnota tam a nic víc.

Hluboko do té temnoty hledíc, dlouho jsem tam stál, přemítal, bál se,
pochyboval, snil sny, jaké si smrtelník nikdy dříve nedovolil snít;
ale ticho nebylo narušeno a klid nedával žádný znak,
a jediné slovo, které bylo vysloveno, bylo zašeptané slovo „Lenore?“
To jsem zašeptal, a ozvěna mi zpět šeptem vrátila slovo „Lenore!“—
jen to a nic víc.

Zpět do komnaty se vracejíc, celá má duše uvnitř hořela,
brzy jsem znovu slyšel zaklepání, poněkud hlasitější než předtím.
„Jistě,“ řekl jsem, „to jistě něco je u mého okenního rámu;
pohlédnu tedy, co to tam je, a prozkoumám tuto záhadu—
nechť mé srdce je chvíli klidné a tuto záhadu prozkoumám;—
to je vítr a nic víc!“

In the style of Jaroslav Vrchlický

Havran

Podle Edgara Allana Poea, přebásněno ve stylu Jaroslava Vrchlického

V půlnoc temnou, chmurnou, mlhavou, když mysl mdlá se kloní,
nad knihami starodávnými, jimiž dávné kouzlo voní—
když jsem dřímal, stínem zmámen, náhle z dálky zvuk se zjeví,
jako by kdosi tiše klepal, jemně, vábivě a ztěží.
„Návštěvník to,“ šeptnu chvěje, „ťuká na mé komnaty dveří—
jen to a nic víc.“

Dobře vzpomínám si, v prosinci ta chvíle tíživá byla,
mráz venku šlehal, lampa bloudná na zdi přízraky kreslila.
Po zítřku jsem dychtil, prázdně v knihách útěchu jsem hledal,
smutek můj však hlubší stíny ztracené Lenory zvedal—
té anděly zvané dívky, Lenory, jež v srdci sedá—
bezejmenné navždy víc.

A z purpurových záclon šum, jenž vzduchem tančil neklidně,
mne zachvátil—hrůzou naplnil mne, duši klesající bídně.
Abych utišil své srdce, sám jsem sobě šeptal zvolna:
„To jen host, jenž prosí vstoupit, klepá, volá bezeslovna—
host, jenž přišel pozdě, tichý, na mé dveře prosí volně;—
to je vše, nic více snad.“

Pak jsem sílu znovu získal, váhavě krok k dveřím vedu:
„Pane,“ pravil jsem, „či paní, k vám svým slovem lítost vkládám—
věru, dřímal jsem a vaše kroky sotva slyšel v nočním ladu,
klepot jemný, tichý, slabý, jak by listy vánkem hrály,“
široce jsem dveře otevřel—a v nich jen tma se vrátila mi—
temnota a nic víc.

Do té hluboké tmy hledím, táži se, co tajemství kryje,
ve stínu ticha sny se rojí, jež lidská mysl neobjevuje.
Ticho vládlé, mlčenlivé, žádný znak, žádné znamení,
jen mé šeptané slovo „Lenora“ znělo v hrobové stěně,
a ozvěna mi šeptem vrátila jméno „Lenora“ z dálky, chladně—
jen to a nic víc.

S návratem pak zpět do komnaty, srdce prudce mi v hrudi tlouklo,
znovu zvuk se ozval hlasně, jako by ven okno zkoukl.
„Hle,“ řekl jsem, „to vítr bouří, zvedá klepot na mříži,
pohlédnu, zda pravda stojí, co se skryto v tom hrdloží—
ať mé srdce klidně zmlkne, ať se rozlouskne, co duši tíží;—
to jen vítr, nic víc!“

Vítězslav Nezval

Havran

Podle Edgara Allana Poea, přebásněno ve stylu Vítězslava Nezvala

V půlnoci, kdy ticho tíží jako závoj černé mlhy,
před očima knihy staré, v nichž se sny a báje množí,
dřímám, duše mdlá a unylá, když v tom zvuk jak prsty suché
klepou tence, šepotají do dveří mé tiché lože.
„Jen host, co bloudí nocí,“ šeptám, „ťuká v této chladné chvíli—
jen host a nic více.“

Prosinec, ten mrtvý měsíc, vzduch i dny má v sobě chmury,
plamen v krbu slabě tancuje, kreslí přízraky a stíny.
Po zítřku já marně prahnu, knihám hledám úlev, lék,
však stále hloubí ve mně smutek, ztráta jména Lenore—
Lenore, ta krásná bytost, kterou nazývají hvězdy Lenore—
ztracená a nic více.

A pak závěsy z purpuru, jak by dechem větru hrály,
zachvěly se, plné tajemství, strach a děs mi vstoupil v tělo.
Abych utišil své srdce, co teď v hrudi prudce buší,
šeptám tiše: „To jen host, co přišel hledat přístřeší—
host, co tichou prosbou klepe, v této noci prosí, žadoní;—
jen to a nic více.“

Ale náhle síla vzedme se mi, váhat více nechci,
„Pane!“ volám, „nebo paní! Já vás prosím, odpusťte mi—
věru, dřímotou jsem zmámen, kroky vaše jsem sotva slyšel,
tak jemné bylo vaše klepání, sotva zvuk ten k uším došel.“
Otevřel jsem dveře, široké—avšak za nimi jen ticho dýše—
temnota a nic více.

Hluboko se vpíjím do tmy, dlouho stojím, dech se ztrácí,
v mysli otázky a sny, jaké smrtelník se neodváží.
Ticho tísnivé však žádný znak mi k srdci nese,
jedině mé vlastní šeptání, jméno Lenore zní mi v prsou,
a ozvěna mi zpět to jméno vrací, jemně šeptá, Lenore—
jen to a nic více.

Vracím se do nitra komnaty, žár teď v duši mne hltá,
znovu slyším klepání, hlasitější než předtím zdá se.
„Snad to jenom vítr v okně,“ šeptám si, „v tom rámu starém—
vyjdu pravdě vstříc a podívám se, co se skrývá, co to za záhady—
nechť mé srdce tiše tluče, nechť tu noc osvětlí hádanky;—
jen to vítr, nic více!“