<aside> <img src="/icons/info-alternate_gray.svg" alt="/icons/info-alternate_gray.svg" width="40px" />
Tyto variace byly inspirovány variacemi Jiřího Šlitra na píseň Šla Nanynka do zelí. Pro jejich vytvoření byl použit model Claude 3.5 Sonnet, kterému byl zadán text lidové písně a prompt pro vytvoření variace ve stylu českého básníka.
Ke každé básni Claude napsal také komentář, ve kterém specifikoval styl, který použil. V několika případech jsem vytvořil dvě verze pro srovnání.
Pro srovnání jsem také vytvořil básně pomocí modelu GPT-4o.
Dominik Lukeš
</aside>
Tento prompt byl zadán do Claude s různými jmény českých básníků:
Tady je text české lidové písně Šla nanynka do zelí:
Šla Nanynka do zelí,
do zelí, do zelí,
natrhala lupení lupeníčka.
Přišel na ní Pepíček,
rozšlapal ji košíček.Ty ty ty! Ty ty ty!
Ty to budeš platiti!
Já to platit nebudu,
nebudu, nebudu,
radši se dám na vojnu, na vojničku.
Na vojnu se nedávej,
truc rodičům nedělej!
Udělám, udělám,
Na vojnu se přece dám.
Přepiš ji ve stylu Jaroslava Vrchlického.
Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Zelený háj, zelený háj! A v něm zní dívčí teskný hlas.
Na černém nebi luny zář osvětlí bledou dívky tvář. Košíček padá v černou zem, jak padá v propast lásky sen.
"Ach osamělá, samotná, teď půjdu žitím bez tebe, když osud krutý za vojáka tě vzal a vrhl do nebe."
Hluboké ticho. – V zelném poli se vítr s listy pohání. Košíček v trávě rozšlapaný jak symbol lásky zklamání.
A luna bledá nad krajinou své světlo lije v tmavou zem. Nanynka sama v poli stojí, vzpomíná na svůj lásky sen.
"Daleko, dál jsi, můj Pepíčku, za vojenského bubnu zvuk. V mém srdci zbylo po košíčku jen prázdno – prázdno – jen žal – jen hluk."
Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Za luny svitu v tmavou dál dva stíny mizí... a v nich žal.
Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. V zelené pole letěl taj a luny svit jak stříbra jas na dívku pad, jež v samotě zelené listy trhala. Ach, krásný máj! – V té temnotě svou píseň tiše zpívala.
Tu přišel on – jak stínu stín – košíku pád zněl nocí tou. "Buď proklet!", znělo z dívky rtů, "Proč ničíš práci večerní?" "Na vojnu půjdu v dálnou zem, kde luna bledá putuje, než abych platil za svůj čin," hlas jeho temně zvěstuje.
"Ó, zůstaň zde!" – však marný hlas, on mizí v stínu večerním. A luna bledá, smutný host, zří na zelí – ten lásky hrob. Daleko on – a dívčin vzdech jak větru van se nese v dál. Jenom ta noc a její běh ví, co čas lásce přichystal.
A ticho všude – všude jen. Po nebi luna putuje. Zelené pole – pustý den – a srdce marně lituje. "Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!" Tak znělo kdysi lásky zvěst. Teď pouze lístek zelený pad na zem – tiché lásky trest.
V této verzi jsem použil několik typických prvků Máchova stylu:
Píseň jsem přetvořil z jednoduché škádlivky na romantickou báseň o nenaplněné lásce, kde vojenská služba není vzdorem, ale osudovou překážkou mezi milenci.
Na Kampě, kde zelné hlavy jak vojáci v řadách stojí, děvče prosté, pracující, s košíkem se v horku brojí.
Zelí – chléb je chudých lidí, groš za groš si střádá denně, její matka, vdova stará, dře se, šetří bezejmenně.
Tu hoch přijde, panský synek, úsměv hraje po rtech bledých, rozšlápne jí košík prostý – pýcha pánů, zvyk to předků!
"Zaplať!", křikne holka rázně, sociální časy nové! Však on raděj na vojnu jde, sloužit císařově vůli.
Tak to chodí v světě našem: jedni dřou se, druzí válí, jedni házejí své groše, druzí po nich sbírají.
Na Koňském trhu, kde zelí se kupčí a chudé děvče pro pár grošů dře se, tam Nanka naše, sukni vykasanou, košíkem těžkým denně domů nese.
Však dneska, právě když se shýbá k hlávce, mladý pan Pepa, švihák z předměstí, jí košík zničí svojí botou lesklou - myslí si, chudák holka - to mám štěstí!
"Ty, mladý pane, znáš ty naše právo? Za škodu platit, tak to u nás chodí!" On směje se jen: "Táhnu radši k vojsku, než abych platil - ať se táta zlobí!"
Ta naše Praha vidí denně steré takové příběhy, kde panstvo pyšné si z chudých tropí žerty podle chuti - však jednou, brachu, bude to tak zbytné!
A Nanka? Dál se ohýbá nad zelím, vždyť z něčeho se musí živu býti. Pan Pepa kdesi v uniformě slouží... Tak končí příběh - není co tu krýti.