<aside> <img src="/icons/info-alternate_gray.svg" alt="/icons/info-alternate_gray.svg" width="40px" />
Tyto variace byly inspirovány variacemi Jiřího Šlitra na píseň Šla Nanynka do zelí. Pro jejich vytvoření byl použit model GPT-4o, kterému byl zadán text lidové písně a prompt pro vytvoření variace ve stylu českého básníka.
Pro srovnání jsem také vytvořil básně pomocí modelu Claude 3.5 Sonnet.
Dominik Lukeš
</aside>
Tady je text české lidové písně Šla nanynka do zelí:
Šla Nanynka do zelí,
do zelí, do zelí,
natrhala lupení lupeníčka.
Přišel na ní Pepíček,
rozšlapal ji košíček.Ty ty ty! Ty ty ty!
Ty to budeš platiti!
Já to platit nebudu,
nebudu, nebudu,
radši se dám na vojnu, na vojničku.
Na vojnu se nedávej,
truc rodičům nedělej!
Udělám, udělám,
Na vojnu se přece dám.
Přepiš ji ve stylu Karla Hynka Máchy.
Šla Nanynka v širé zeleni lán, ve stínech křovin, kde šeptá tráv i stráň, rukou něžnou listy trhala, v těch chvílích mládí snivá byla zcela.
Tu přišel Pepík, chlapec zdatný, smělý, lehce kráčel polním tišinou vřelý, však náhle košík její rozšlapal, a hlas jí praví, v žertu rozvázal: „Ty ty ty, má Nanynko, za škodu svou žádej po mně zlato a zlato.
Však Nanynka, stkvoucí v nevinnosti, s hrdostí svou plnou vznešenosti, šeptá tiše: 'Já nic nežádám, radši vojnu za muže zvu.'
A Pepík, chlapec vzezření mladistvého, praví srdcem láskou plného: 'Nedávej se, prosím, rodičům k zlosti, ať nebolí srdce v mateřské něžnosti.'
Ale Nanynka, v odhodlání svém a snění vzdorném jako horský zem, pronesla pevně, v očích plamen hárá, 'Přec půjdu tam, kam mne duše volá!'"
Tak v krajině mlh a měsíčního svitu, v šumění větru a v podvečerním klidu, zbyla jen píseň o Nanynce snivé, jež osud volil cestou svévolivé.
Šla Nanynka, děvče smavé, kde zelí lán se stínem sklání, v košíku chléb a ruce hravé, natrhati chtěla lupení k snídani.
Kde jsi, slunce, zpod mraků líných? Kde ptáků zpěv a větřík v klání? Když Pepík přišel, hoch rozverný, a košík její k nohám zvadlý hází.
„Nanynko,“ praví, „nehněvej se, za košík snad jen zlámat hůl! Však věř, že k srdci tvému klekám, než abych platil—hle, jsem vůl!“
„Já platit nechci,“ praví dívka, „radši vojnu za muže zvu. Do zástupu mužů, tam je síla, kde puška míří a bubny duní.“
„Ach, Nanynko, nevzdoruj přec, rodiče tvoji snad pláčou v skrytu! Křivda z trucu hnízdo si plete, a srdce matek, to nemá krytu.“
Však Nanynka jen ticho kývne, oči jí plály, rty mlčky šeptly: „Co chce srdce mé, to já slyším, na vojnu půjdu, nechť mraky setmí.“
A tak zůstává, v zeleni lán, píseň těch mladých, co osud hnán. Směs lásky, smíchu, vzdoru i snění, zní Prahou dál, jak časy mění.